Operace zlomené nožičky

V neděli večer jsme zjistili, že kočička z místního JZD, kterou jsme si tak nějak adoptovali má něco s pravou zadní nožičkou. Kulhala a na nožičce měla velkou bulku.

Napadlo nás že buď je zlomená, nebo je to nějaký nádor. V pondělí jsem našla veterináře v našem okolí, který disponuje rentgenem. Náš vesnický pan veterinář je super, ale na takovouhle věc je krátký :-(

U pani doktorky, kterou jsme vybrali, se nám potvrdila zlomenina :-(

Verdikt pani doktorky byl horší než jsem čekala! Amputace celé nožičky a nebo náročná a nákladná operace :-( Nepřemýšeli jsme nad tím dlouho. Když je šance zvolit si lepší možnost, tak proč volit tu poslední možnou, no ne?

Od pani doktorky jsme odjížděli s tím, že operace si žádá odborníka ortopeda, takže se dohodne s klinikou, kde je pan veterinář specialista na ortopedii působí na termínu možné operace.

Druhý den jsem od rána byla netrpělivá a čekala na hovor s datem a časem naplánované operace.

V deset hodin už jsem nevydržela a volala abych se připomněla. Bylo mi řečeno že pan dokrot se má na rtg snímky přijet podívat. Tak jsem čekala dál :-(

Když ani kolem 15hodiny žádné zprávy, tak jsme se dohodly, že snímky panu veterináři dovezu.

Když nejde Mohamed k hoře... :-)

Na pana doktora jsem se předem poptala a jela k němu obrněna nervy a zapřísáhlá, že nebudu měkota a nebudu brečet :-) Pan doktor mě moc mile přivítal s tím, že mi děkoval že jsem přijela já, že on nikam nemusel že je časově zaneprázdněný. Pravda že v čekárně jsem čekala skoro hodinu než se na mě dostalo.

Snímek si dlouze prohlédl a pak mi vysvětlil jaké jsou možnosti a jak odhaduje průběh operace a následné rekonvalescence.

Odjížděla jsem mírně uklidněna s termínem operace čtvrtek v 11hodin.

Klidnější stav mi dlouho nevydržel. Středu jsem nějak v práci přežila a odpoledne byl úkol jasný.

Odchytit kočičku večer před operací, aby vyhladověla.

Vzhledem k tomu že v úterý večer se nám jí nepodařilo zavolat protože pršelo a možná nás neslyšela, bylo to trochu s otazníkem.

Raději jsme šli už v 19hodin s miskou jí nakrmit a že uvidíme, jak se bude chovat že buď jí vezmeme k nám hned a nebo pak třeba kolem 22hodiny. Slupla misku a zalezla si spátky do úkrytu. Tak jsme se sebrali, že to riskneme a necháme jí co nejdéle v jejím přirozením prostředí, než ji stresovat u nás.

Ale v půlce cesty jsme zjistili, že jde za námi, takže jsme ji vzali a donesli k nám. 

Ideálním místem se nám zdála dílna. Má tam dost prostoru, dost schovávaček a minimální riziko, že by se mohlo něco stát.

Připravili jsme jí tam misku s vodou, záchůdek a všude kde se mi to zdálo jako ideální jsem rozmístila deky, staré podsedáky a nabídla jí tam pelíšky.

Koukala kudy by odsud mohla odejít, ale nervozní celkem nebyla. Byly jsme tam s ní až tak do 22hod. kdy se nám zdála dostatečně rozkoukaná a uklidněná aby tam mohla zůstat na noc sama. Samozřejmě jsem byla připravená na to že tam s ní budu trávit noc, pokud to bude nutné.

Noc jsem prospala a Čičík (tak jsme ji začali říkat, když se u nás kdysi před léty poprvé objevila) snad taky.

Můj muž si vzal na čtvrtek volno a tak s ní strávil čas do operace. Když jsme přijela na půl jedenáctou domu je vyzvednout seděli spolu na gauči v obýváku a mazlili se :-)

Pro jistotu jsem si od mamky už v pondělí půjčila přepravku, ale pondělní jízdu autem k veterináři zvládla v klidu u mě na klíně na zadní sedačce, takže jsme opět jeli s kočičkou na klíně a přepravkou vedle.

Co vám budu povídat. Nervy na pochodu jsem měla už od neděle. Paradoxně nejlíp jsem se od neděle vyspala na ten čtvrtek, protože odchycení se podařilo celkem hladce a v dílně, kam jsme ji umístili se Čičík chovala klidně.

Asi 10minut jsme čekali než pan veterinář dokončil předchozí operaci a kočička se dostala do rukou asistentek pana doktora a zavřeli se za ní dveře. S námi vyplnila jiná pani doktorka registrační kartu a řekla nám, že zavolá až operace skončí. Nemáme prý počítat s vyzvednutím dřív než v 16hod, že musí být probraná.

Ani nevím proč, ale číslo 21 je stalo před mnoha lety mým oblíbeným číslem. Pro sebe jsem si to zdůvodňovala tak, že je to násobek 3 a 7, což jsou podle mě hezká a snad i šťastná čísla. Sice jsem si to po autonehodě v srpnu 2013 nemyslela, ale vlastně to byl šťastný den! Ne proto že mě ten blbec co chvátal málem zabil, ale protože tu můžu být!!!

A až kolem oběda jsem si uvědomila, že je dnes také 21. a tak se spoléhám na to že to zase bude šťastný den :-)

Samozřejmě mi proběhla hlavou i myšlenka, že by zpráva mohla být ne úplně pozitivní, ale tu myšlenku jsem hned zapudila, nebo bych se zbláznila!

Po čtvrt na tři odpoledne volala pani doktorka, že operace byla delší a náročná, ale že je vše v pořádku, že si kolem 17. hodiny můžeme pro kočičku přijet.

Už v čekárně jsme ji slyšeli mňoukat. Předali nám ji klasicky v přepravce ve které se ji nelíbilo a tlamičku měla celou od krve jak se z ní snažila dostat :´-(

Dostali jsme stručné informace o proběhlé operaci a kdy můžeme dát tekutiny a kdy první jídlo a jeli jsme domu. Zajistit klidový režim byl úkol následujících hodin a v pátek ráno na kontrolu

Jsem se zase rozepsala, ale to jsem vám ještě zdaleka nepsala všechny detaily, mé pocity a myšlenky... :-)

Každopádně to pravé drama začalo po příjezdu domu, ale o tom v příštím příspěvku. Teď se jdu zase opečovávat ;-)