pátek 22. května 2015

Operace zlomené nožičky

V neděli večer jsme zjistili, že kočička z místního JZD, kterou jsme si tak nějak adoptovali má něco s pravou zadní nožičkou. Kulhala a na nožičce měla velkou bulku.


Napadlo nás že buď je zlomená, nebo je to nějaký nádor. V pondělí jsem našla veterináře v našem okolí, který disponuje rentgenem. Náš vesnický pan veterinář je super, ale na takovouhle věc je krátký :-(

U pani doktorky, kterou jsme vybrali, se nám potvrdila zlomenina :-(


Verdikt pani doktorky byl horší než jsem čekala! Amputace celé nožičky a nebo náročná a nákladná operace :-( Nepřemýšeli jsme nad tím dlouho. Když je šance zvolit si lepší možnost, tak proč volit tu poslední možnou, no ne?

Od pani doktorky jsme odjížděli s tím, že operace si žádá odborníka ortopeda, takže se dohodne s klinikou, kde je pan veterinář specialista na ortopedii působí na termínu možné operace.

Druhý den jsem od rána byla netrpělivá a čekala na hovor s datem a časem naplánované operace.
V deset hodin už jsem nevydržela a volala abych se připomněla. Bylo mi řečeno že pan dokrot se má na rtg snímky přijet podívat. Tak jsem čekala dál :-(
Když ani kolem 15hodiny žádné zprávy, tak jsme se dohodly, že snímky panu veterináři dovezu.
Když nejde Mohamed k hoře... :-)

Na pana doktora jsem se předem poptala a jela k němu obrněna nervy a zapřísáhlá, že nebudu měkota a nebudu brečet :-) Pan doktor mě moc mile přivítal s tím, že mi děkoval že jsem přijela já, že on nikam nemusel že je časově zaneprázdněný. Pravda že v čekárně jsem čekala skoro hodinu než se na mě dostalo.

Snímek si dlouze prohlédl a pak mi vysvětlil jaké jsou možnosti a jak odhaduje průběh operace a následné rekonvalescence.
Odjížděla jsem mírně uklidněna s termínem operace čtvrtek v 11hodin.

Klidnější stav mi dlouho nevydržel. Středu jsem nějak v práci přežila a odpoledne byl úkol jasný.
Odchytit kočičku večer před operací, aby vyhladověla.

Vzhledem k tomu že v úterý večer se nám jí nepodařilo zavolat protože pršelo a možná nás neslyšela, bylo to trochu s otazníkem.

Raději jsme šli už v 19hodin s miskou jí nakrmit a že uvidíme, jak se bude chovat že buď jí vezmeme k nám hned a nebo pak třeba kolem 22hodiny. Slupla misku a zalezla si spátky do úkrytu. Tak jsme se sebrali, že to riskneme a necháme jí co nejdéle v jejím přirozením prostředí, než ji stresovat u nás.
Ale v půlce cesty jsme zjistili, že jde za námi, takže jsme ji vzali a donesli k nám. 
Ideálním místem se nám zdála dílna. Má tam dost prostoru, dost schovávaček a minimální riziko, že by se mohlo něco stát.

Připravili jsme jí tam misku s vodou, záchůdek a všude kde se mi to zdálo jako ideální jsem rozmístila deky, staré podsedáky a nabídla jí tam pelíšky.

Koukala kudy by odsud mohla odejít, ale nervozní celkem nebyla. Byly jsme tam s ní až tak do 22hod. kdy se nám zdála dostatečně rozkoukaná a uklidněná aby tam mohla zůstat na noc sama. Samozřejmě jsem byla připravená na to že tam s ní budu trávit noc, pokud to bude nutné.


Noc jsem prospala a Čičík (tak jsme ji začali říkat, když se u nás kdysi před léty poprvé objevila) snad taky.
Můj muž si vzal na čtvrtek volno a tak s ní strávil čas do operace. Když jsme přijela na půl jedenáctou domu je vyzvednout seděli spolu na gauči v obýváku a mazlili se :-)

Pro jistotu jsem si od mamky už v pondělí půjčila přepravku, ale pondělní jízdu autem k veterináři zvládla v klidu u mě na klíně na zadní sedačce, takže jsme opět jeli s kočičkou na klíně a přepravkou vedle.

Co vám budu povídat. Nervy na pochodu jsem měla už od neděle. Paradoxně nejlíp jsem se od neděle vyspala na ten čtvrtek, protože odchycení se podařilo celkem hladce a v dílně, kam jsme ji umístili se Čičík chovala klidně.

Asi 10minut jsme čekali než pan veterinář dokončil předchozí operaci a kočička se dostala do rukou asistentek pana doktora a zavřeli se za ní dveře. S námi vyplnila jiná pani doktorka registrační kartu a řekla nám, že zavolá až operace skončí. Nemáme prý počítat s vyzvednutím dřív než v 16hod, že musí být probraná.

Ani nevím proč, ale číslo 21 je stalo před mnoha lety mým oblíbeným číslem. Pro sebe jsem si to zdůvodňovala tak, že je to násobek 3 a 7, což jsou podle mě hezká a snad i šťastná čísla. Sice jsem si to po autonehodě v srpnu 2013 nemyslela, ale vlastně to byl šťastný den! Ne proto že mě ten blbec co chvátal málem zabil, ale protože tu můžu být!!!

A až kolem oběda jsem si uvědomila, že je dnes také 21. a tak se spoléhám na to že to zase bude šťastný den :-)

Samozřejmě mi proběhla hlavou i myšlenka, že by zpráva mohla být ne úplně pozitivní, ale tu myšlenku jsem hned zapudila, nebo bych se zbláznila!

Po čtvrt na tři odpoledne volala pani doktorka, že operace byla delší a náročná, ale že je vše v pořádku, že si kolem 17. hodiny můžeme pro kočičku přijet.

Už v čekárně jsme ji slyšeli mňoukat. Předali nám ji klasicky v přepravce ve které se ji nelíbilo a tlamičku měla celou od krve jak se z ní snažila dostat :´-(

Dostali jsme stručné informace o proběhlé operaci a kdy můžeme dát tekutiny a kdy první jídlo a jeli jsme domu. Zajistit klidový režim byl úkol následujících hodin a v pátek ráno na kontrolu

Jsem se zase rozepsala, ale to jsem vám ještě zdaleka nepsala všechny detaily, mé pocity a myšlenky... :-)

Každopádně to pravé drama začalo po příjezdu domu, ale o tom v příštím příspěvku. Teď se jdu zase opečovávat ;-)

6 komentářů:

  1. Prožili jste si tedy pořádné drama, držím palce, ať už je to jen a jen lepší...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Drž, protože ještě vyhráno není! Za týden si snad budeme moci oddychnout...

      Vymazat
  2. No panejo, ale Andrej, to bude fakt dobrý! Teď už jí bude jen a jen lépe.
    Kde jste s ní byli? V Arvetu u MVDr. Slabého asi ne, když se měl přijet podívat na snímky osobně, co ? Kdyby se něco po.. , tak neznám lepšího ortopeda v JČ.. Snad nebude potřeba. pa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za tip, ale já ho už doufám nebudu potřebovat! Byli jsme tady v Táboře, abych ji netrápila dlouhou cestou, ale ona i tu cestu autem snáší velmi statečně.

      Vymazat
  3. Článek jsem přečetla jedním dechem a jsem strašně moc zvědavá na pokračování.
    Je to tak krásné, co pro kočičku děláš.....moc na ni myslím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko díky za podporu! Já se řídím heslem "když něco MŮŽEŠ pro někoho udělat, MĚL bys to udělat"

      Vymazat

Děkuji všem za návštěvu, moc mě těší jestli se vám tu líbilo. Vážím si každého vašeho komentáře :-)