Dakar 2016

Teď na sebe možná prozradím něco nečekaného...

V mém srdci je prostor pro cosi co by se dalo nazvat nadšením pro motoristické sporty :-)

Část mého "já" miluje rychlou jízdu, zvuk motorů (hlavně puf puf které vydává Mitsubishi), obdivuje perfektní práci mechaniků v paddocku...

Když to vezmu historicky popořadě... :-)

Ještě než jsem se zařadila mezi řidiče jsem pravidelně sledovala závody Formule jedna a v té době i vycházející hvězdu, mou platonickou lásku, Tomáše Engeho :-D

Byla jsem tak znalá věcí kolem formule, že bych bývala mohla psát na toto téma články, nebo moderovat (hahaha, něco tu začíná smrdět). V jednom časopise byla tenkrát soutěž o to kdo položí nejlepší otázku na Tomáše a vybraní byly tři čtenáři. Mezi nimi já!

Autoškolu jsem si začala dělat už v 17,5 letech a v den mých narozenin mi byl vydán řidičský průkaz. Do autoškoly jsem šla s tím, že se tam jezdit naučím. Nevím proč, ale vybrala jsem si instruktorku (místo instruktora), ale vyklubala se z ní nepříjemná ježibaba a autoškola do poslední jízdy s komisařem byla utrpením. Teď už s úsměvem vzpomínám na její hlášky typu "slušný člověk nezahybá, ale odbočuje" :-D A nebo jak mě sekýrovala, že mám ty nohy moc u sebe, že se mám uvolnit atd :-D :-D :-D

Pak jsem začala jezdit sama a učila se od mého přítele o kterém jsem v té době tvrdila že jezdí nejlíp ze všech lidí co znám.
Pozn. redakce: Teď si myslím že jezdím líp než on, protože jezdím víc v klidu :-D ;-)

S přítelem jsme si pořídili pěkný sportovní vůz pro dva a nějaký čas si užívali příjemného svezení, ovšem jízda na našich silnicích není díky účasti dalších řidičů ani trochu bezpečná, o čemž jsme se taky párkrát přesvědčili, že jsme si pořídili závodní auto a začali jezdit rallye na uzavřeném okruhu.

Závodili jsme asi dvě sezony, protože časově i finančně je to dost náročné a když se tomu člověk nechce věnovat na plno a hrabat se v autě den co den, nebo na to mít team lidí, není to k tomu.

Měli jsme slabé autíčko, jezdili jsme v nejnižší třídě (podle objemu motoru), ale moc mě to bavilo, protože to nebylo tolik o rychlosti, jako o hlavě. Tedy o tom jak dokážete pracovat sami se sebou. Jak se umíte rozhodovat, jak vyhodnotit možné riziko atd. To mě na tom nejvíce bavilo. Sešlápnout pedál plynu a pak zase skočit na brzdu umí kde kdo, ale vědět v kterou chvíli co, je to co nás posouvalo ve výsledkové listině i před auta tabulkově se silnějšími vozy!

Teď už jsme vybouření i když naše srdce stále bijí pro závodní vozy a tak se čas od času jedeme podívat na rallye a teď na začátku roku je to pro nás jako každý rok ve znamení sledování dění kolem Dakaru.

Na tomto závodě se mi líbí že je to boj s velkou mocí přírody, boj sám se sebou (překonávání extrémních teplot, výškových metrů, vyčerpání atd.), je to zase o tom nalezení té míry a vyváženosti všech aspektů pro to aby se závodník dostal do cíle. Nejvíc obdivuji závodníky na motorkách! To je pro mě největší extrém! V autě jsou částečně uchráněni a taky jsou na to dva.

A co se mi na Dakaru líbí nejvíc, je že v závodě se vždy několik desítek lidí, co to nejednou pro výsledek, ale pro celkový pocit. Ty si pak na trati i v bivaku pomáhají a to je to jak se říká duch Dakaru!