neděle 31. května 2015

Rekonvalescence kočičky

Jak jsem avizovala v předchozím příspěvku na pokračování, po příjezdu domu začalo peklo!

Po cestě domu autem jsem ji přepravku otevřela a hladila jí, aby se zklidnila. Těsně před cílem vylezla a tak jsem ji domu donesla v ruce. Za dveřmi jsem ji postavila na zem, protože se mi z náruče drala ven a začalo čtyř hodinové drama.

Čičík se po mě ohnala. To bych pochopila, jako že jí něco zabolelo a je oblblá z narkózy, ale ona začala zmateně pobíhat po místnosti s tím že co chvilku upadla a naštvaná na nožičku si ji kousala. Když jsme jí v tom chtěli zabránit, tak po nás syčela a vyjížděla. Takže jsem po několika zásecích od drápků vzala zad. Byla malátná po narkóze, ale chovala se jinak než po narkóze, kterou měla při kastraci. Chovala se jak feťák, co má halucinace :-o :-( Oči jí tikaly po místnosti co chvíli zasyčela a zlostně se rozeběhla nějakým směrem. Měla zlost na všechno kolem. Popravdě po půl hodině jsme před ní uhýbali a báli se jí. Po necelé hodině jsem volala veterinářce a popsala jí situaci. Řekla mi že jí máme nechat co nejvíc klidu ať si sama někam zaleze a ať neřešíme to jestli si sundá dlahu, že nemá smysl se od ní nechat pokousat.

Asi jsem zněla hrozně, protože mě ujišťovala, že mi za nic nemůžeme, že kočičce bylo teď způsobeno velké příkoří a že je zmatená a rozlobená.

No bylo nám hrozně! Sundali jsme pantofle a chodili po domě v ponožkách abychom byli co nejvíce potichu, mluvili jen to nejnutnější a to ještě šeptem. Jen jsme z dálky dohlíželi aby si nějak neublížila.

Kolem půl devátý jsme se rozhodli nechat ji tedy samotnou. Poklidili jsme vše co by mohlo vadit z místnosti pro hosty (budoucí dětský pokojíček). Já jsem jí tam ještě vytvořila pod křesly místa, kam by si mohla zalézt. Dali jsme jí tam zase vodu a kočkolit a na okno jsem dala hadr, aby měla méně světla.

Chtěli jsme že jí tam necháme aby byla víc v klidu a  třeba i usnula. Pak jsme si říkali, že by se hodila web kamera, aby jsme měli přehled co se tam děje. Brácha takhle sledoval pejska, když si ho přivedl z útulku, aby věděl jak se doma chová, když je sám :-) Přemýšlela jsem zda si ji půjčit až mě napadlo, že já mám kameru integrovanou v notebooku a tak jsme z mého notebooku daného na skříni a za pomoci skypu udělali takovou chůvičku pro kočku :-D

No věřím že se najdou i tací, co už si ťukaji při čtení na hlavu :-), ale co bych neudělala pro svůj klid...

Veterinářka, kterou jsem volala po hodině trvání amoku mi řekla, že tenhle stav může trvat až 24 hodin. Báli jsme se jak ji ráno povezeme na kontrolu. Ale jelikož přemýšlíme dopředu a kvůli možnému "venčení" na zahradě jsme pořídili postrojek, doufala jsem že ji nebudu muset přepravovat "v něčem", ale bude stačit dát jí postroj a vodítko, kdyby náhodou chtěla v pomatení mysli utéct z náruče.

Po půl jedenáctý v noci už byla natolik klidná, že jsem se odhodlala jít nabrat síly do postele. Ale uši jsem měla pořád nastražené připravena jít jí dělat společnost.

Ráno jsme napjatě vstoupili do místnosti s miskou jídla. Díky Bohu že přišla vcelku normálně, rozumějte vypadala že už nemá to pomatení mysli, a tak jsme jí dali najíst, zjistili že byla čůrat a snědla granule, co měla na noc. Při hlazení jsem jí zkusila naměřit postrojek a nakonec i bez nejmenšího problému jsem ho zapnula.

Nebyl čas na dlouhé otálení, tak jsem stále ještě v obavách z jejího pomatení vyrazili na kontrolu. Byli jsme první v čekárně. Než začala pani doktorka ordinovat, přišli další dva lidi se psem, takže můj muž vyjednal, že přijdeme zadním vchodem, zatímco já s Čičíkem čekala v autě na pokyn. Poznali jsme dalšího člena kliniky. I tato mladá paní doktorka byla sympatická. Nejdříve kočičku prohlédla, zeptala se co jak bylo a řekla nám, že kočička zřejmě patří do 5% kočiček, co jim nesedne silný lék na bolest a projeví se jeho nežádoucí účinky v té podobě co už jsem popisovala :-(

Pak se zeptala, jestli si myslíme že zvládneme převázání. Jelikož včera minimálně jednou šlápla do misky s vodou bylo vhodné ji převázat a tak jsme kývli že to zkusíme. Dohodla jsem se s paní doktorkou, že nevadí, když si s kočičkou sednu a položím si ji na sebe. Na to paní doktorka řekla "jestli vám nevadí, že se na vás budeme všichni sápat..." :-D Byl to ideální způsob jak Čičíka udržet v klidu a zároveň nožičku uvolnit pro manipulaci.

Srdce mi bušilo a snažila jsem se neklepat strachy. Čekala jsem že může kdykoli vyjet, poškrábat mě či pokousat, jestli jí paní doktorka udělá něco špatně s nožičkou. Opět díky Bohu, že se tak nestalo. Samozřejmě čím blíž se dostávala k ráně, jak sundavala jednotlivé vrstvy bandáže líbilo se jí to méně a méně :-( Dokončila to paní doktorka jen tak tak! Už jsem ji chtěla požádat zda můžeme dát pauzu. Uf!

Pak už jen píchnout antibiotika a tentokrát jiný lék na bolest a jeli jsme domu. Cesta domu v pohodě. Po přijetí jsem ji dala volnost ať si sama vybere kam půjde.

Chodila po domě a zalézala jednou ke skříni za dveře a pak zase pod botník mezi dvě krabice od bot.

Pak jsme spolu chvíli byly na gauči, kde jsem jí hladila, pak zase šla courat, tak jsem ji vzala do náruče a koukali docela dlouho jsme z okna.

No volný pátek bych si dovedla užít jinak, ale co naplat :-)

Pak si zalezla do pokoje pro hosty za skříňku, kterou ještě nikdo nepřidělal na zeď a tam zůstala. Takže jsem zase zapnula "naši chůvičku" a šla jsem vám napsat co se u nás děje.

Každé dvě hodiny jsem se na ní šla podívat zda spí, nebo co dělá. Klepala se a nechtěla ani jít ke mě.
Ani k misce s jídlem nechtěla, tak jsem jí zbytečně nelákala a nechala jí v klidu. Až když přijel můj muž, tak jsme jí podsrčili misku s bílým jogurtem a tou tedy nepohrdla. Vylízala ji do čista. Za další dvě hodiny jsem jí nabídla granule, protože syrové mleté maso nechtěla a ty taky slupla. Zapila to vývarem.


V sobotu už začala po domě chodit.
Jen se nám moc nelíbil konec nožičky které neměla stažený dlahou. Zdálo se že natéká :-/
Další kontrola v neděli ráno to potvrdila. Takže dlaha šla dolu a přibily nám prášky na zmenšení otoku.


Samozřejmě další změna! Když už si zvykla na žití s nožičkou v dlaze, tak si zase musela začít zvykat na život s nožičkou bez "ochrany". Takže si s ní často někde škrtla a zabolelo jí to :-(

Týden od operace už běhala po domě rychleji než by bylo zdrávo a dva schůdky mezi chodbou a obývákem skákala! :-o No ale zabraňte jí v tom :-/

V pátek jsem přijela z práce a hned od dveří jsem viděla že moje mistička se šperky, kterou mám na kraji komody vysoké cca 90cm je shozená na zemi, takže se evidentně snažila vyskočit i tam :-/

No dneska už jsme byly celkem dlouho venku na vycházce :-)


Podle ocásku jistě poznáváte, že je moc spokojená. Jen měla tendenci pláchnout mimo náš pozemek. Obávám se že kočka domácí to nebude.

pátek 29. května 2015

Párové skříně

Jak jsem slibovala v příspěvku o skříních do chodby.

Jdu vám ukázat jak se ze zakoupených skříní staly naše šatní skříně :-)



Takhle vypadá rozdíl mezi pouze opáleným povrchem (vlevo) a už olouhovaným (vpravo)


Po olouhování měli skříně krásnou barvu. Jako by byly namořené v odstínu ořech :-)

pátek 22. května 2015

Operace zlomené nožičky

V neděli večer jsme zjistili, že kočička z místního JZD, kterou jsme si tak nějak adoptovali má něco s pravou zadní nožičkou. Kulhala a na nožičce měla velkou bulku.


Napadlo nás že buď je zlomená, nebo je to nějaký nádor. V pondělí jsem našla veterináře v našem okolí, který disponuje rentgenem. Náš vesnický pan veterinář je super, ale na takovouhle věc je krátký :-(

U pani doktorky, kterou jsme vybrali, se nám potvrdila zlomenina :-(


Verdikt pani doktorky byl horší než jsem čekala! Amputace celé nožičky a nebo náročná a nákladná operace :-( Nepřemýšeli jsme nad tím dlouho. Když je šance zvolit si lepší možnost, tak proč volit tu poslední možnou, no ne?

Od pani doktorky jsme odjížděli s tím, že operace si žádá odborníka ortopeda, takže se dohodne s klinikou, kde je pan veterinář specialista na ortopedii působí na termínu možné operace.

Druhý den jsem od rána byla netrpělivá a čekala na hovor s datem a časem naplánované operace.
V deset hodin už jsem nevydržela a volala abych se připomněla. Bylo mi řečeno že pan dokrot se má na rtg snímky přijet podívat. Tak jsem čekala dál :-(
Když ani kolem 15hodiny žádné zprávy, tak jsme se dohodly, že snímky panu veterináři dovezu.
Když nejde Mohamed k hoře... :-)

Na pana doktora jsem se předem poptala a jela k němu obrněna nervy a zapřísáhlá, že nebudu měkota a nebudu brečet :-) Pan doktor mě moc mile přivítal s tím, že mi děkoval že jsem přijela já, že on nikam nemusel že je časově zaneprázdněný. Pravda že v čekárně jsem čekala skoro hodinu než se na mě dostalo.

Snímek si dlouze prohlédl a pak mi vysvětlil jaké jsou možnosti a jak odhaduje průběh operace a následné rekonvalescence.
Odjížděla jsem mírně uklidněna s termínem operace čtvrtek v 11hodin.

Klidnější stav mi dlouho nevydržel. Středu jsem nějak v práci přežila a odpoledne byl úkol jasný.
Odchytit kočičku večer před operací, aby vyhladověla.

Vzhledem k tomu že v úterý večer se nám jí nepodařilo zavolat protože pršelo a možná nás neslyšela, bylo to trochu s otazníkem.

Raději jsme šli už v 19hodin s miskou jí nakrmit a že uvidíme, jak se bude chovat že buď jí vezmeme k nám hned a nebo pak třeba kolem 22hodiny. Slupla misku a zalezla si spátky do úkrytu. Tak jsme se sebrali, že to riskneme a necháme jí co nejdéle v jejím přirozením prostředí, než ji stresovat u nás.
Ale v půlce cesty jsme zjistili, že jde za námi, takže jsme ji vzali a donesli k nám. 
Ideálním místem se nám zdála dílna. Má tam dost prostoru, dost schovávaček a minimální riziko, že by se mohlo něco stát.

Připravili jsme jí tam misku s vodou, záchůdek a všude kde se mi to zdálo jako ideální jsem rozmístila deky, staré podsedáky a nabídla jí tam pelíšky.

Koukala kudy by odsud mohla odejít, ale nervozní celkem nebyla. Byly jsme tam s ní až tak do 22hod. kdy se nám zdála dostatečně rozkoukaná a uklidněná aby tam mohla zůstat na noc sama. Samozřejmě jsem byla připravená na to že tam s ní budu trávit noc, pokud to bude nutné.


Noc jsem prospala a Čičík (tak jsme ji začali říkat, když se u nás kdysi před léty poprvé objevila) snad taky.
Můj muž si vzal na čtvrtek volno a tak s ní strávil čas do operace. Když jsme přijela na půl jedenáctou domu je vyzvednout seděli spolu na gauči v obýváku a mazlili se :-)

Pro jistotu jsem si od mamky už v pondělí půjčila přepravku, ale pondělní jízdu autem k veterináři zvládla v klidu u mě na klíně na zadní sedačce, takže jsme opět jeli s kočičkou na klíně a přepravkou vedle.

Co vám budu povídat. Nervy na pochodu jsem měla už od neděle. Paradoxně nejlíp jsem se od neděle vyspala na ten čtvrtek, protože odchycení se podařilo celkem hladce a v dílně, kam jsme ji umístili se Čičík chovala klidně.

Asi 10minut jsme čekali než pan veterinář dokončil předchozí operaci a kočička se dostala do rukou asistentek pana doktora a zavřeli se za ní dveře. S námi vyplnila jiná pani doktorka registrační kartu a řekla nám, že zavolá až operace skončí. Nemáme prý počítat s vyzvednutím dřív než v 16hod, že musí být probraná.

Ani nevím proč, ale číslo 21 je stalo před mnoha lety mým oblíbeným číslem. Pro sebe jsem si to zdůvodňovala tak, že je to násobek 3 a 7, což jsou podle mě hezká a snad i šťastná čísla. Sice jsem si to po autonehodě v srpnu 2013 nemyslela, ale vlastně to byl šťastný den! Ne proto že mě ten blbec co chvátal málem zabil, ale protože tu můžu být!!!

A až kolem oběda jsem si uvědomila, že je dnes také 21. a tak se spoléhám na to že to zase bude šťastný den :-)

Samozřejmě mi proběhla hlavou i myšlenka, že by zpráva mohla být ne úplně pozitivní, ale tu myšlenku jsem hned zapudila, nebo bych se zbláznila!

Po čtvrt na tři odpoledne volala pani doktorka, že operace byla delší a náročná, ale že je vše v pořádku, že si kolem 17. hodiny můžeme pro kočičku přijet.

Už v čekárně jsme ji slyšeli mňoukat. Předali nám ji klasicky v přepravce ve které se ji nelíbilo a tlamičku měla celou od krve jak se z ní snažila dostat :´-(

Dostali jsme stručné informace o proběhlé operaci a kdy můžeme dát tekutiny a kdy první jídlo a jeli jsme domu. Zajistit klidový režim byl úkol následujících hodin a v pátek ráno na kontrolu

Jsem se zase rozepsala, ale to jsem vám ještě zdaleka nepsala všechny detaily, mé pocity a myšlenky... :-)

Každopádně to pravé drama začalo po příjezdu domu, ale o tom v příštím příspěvku. Teď se jdu zase opečovávat ;-)

pátek 15. května 2015

Vysoké kolo

Probíráním se fotkami jsem si uvědomila, že jsem vám v rychlém sledu posledních dní ani nenapsala co jsme dělali první májový víkend...

Letos jsme shodou náhod oslavili Valentýna ve čtyřech (resp. v pěti) u našich kamarádů v Klášterci n. Ohří. Takže i na druhý svátek lásky v tomto roce jsme nemohli být sami :-D Přijeli pro změnu navštívit oni nás.

Počasí nebylo nic moc a tak jsme v pátek dopoledne vyndali kolo, které si kamarád toužil vyzkoušet :-) 

Jedná se o tzv. vysoké kolo, které si můj drahý koupil před pár týdny.


Kolo je 48palců vysoké a je to pozůstalost po pánovi co na něm jezdil. Je to originál bez úprav.
Už jsem zjistila, že hodně takovýhle kol jsou repliky (pozn. redakce :-D )

Po prohlídce kola a po ukázce majitelem jak se na kolo nastupuje a jak se jezdí 


si to Pepa nerozmyslel a přes to že není o moc vyšší než kolo rozhodl se to zkusit :-D

 No někteří mají problém i na kolo vylezt, natož jet sami bez držení. Bez jištění to ze začátku nejde...

Když se nabažil, tak jsem byla na řadě já. No že by se mi to chtělo zkoušet, to ani ne... Od jisté doby se už do podobných věcí nehrnu po hlavě... Ale ukecali mě :-) Samozřejmě trocha zvědavosti s tím, že mám šanci to zkusit v přítomnosti dvou opor (z obou stran)...

o vteřinu déle už mě poustili
a já jela sama :-)

Nakonec i Petra se nechala přemluvit a kolo si vykoušela.

Celou dobu se kolem nás motala Johanka na odrážedle, jak je vidět na první fotce.


Nutno podotknout, že leckdy byla rychlejší :-D

pondělí 11. května 2015

Slovinsko - Therme 3000

Po prvním májovém víkendu, když nám odjela návštěva mi můj muž oznámil, že nám zařídil program na víkend další. Když mi řekl, že nás přihlásil na akci s karavanistama na slovinské termály, byla jsem nadšená! :-)


Za prvé miluju termály a za druhé Slovinskem jsem vždy maximálně projížděla, ale nikdy jsem neměla možnost poznat zemi a její obyvatele lépe.

Jednu chvíli to pracovně vypadalo že snad ani nepojedeme, ale naštěstí jsme alespoň ve čtvrtek po práci odjeli směr Vídeň. Krátce po půlnoci jsme dorazili do cíle. Přespali na parkovišti a ráno najeli do kempu se ubytovat mezi ostatní již rekreující se kamarády karavanisty.

Z nabízených míst jsme si na recepci vybrali parádní flek cca 30m osociálního zázemí a asi 40m od vstupu do termálů a přes to pěkně stranou v klidné části kempu. Hned po tom jsme zjistili, že našimi sousedy jsou budoucí kamarádi Hanka a Karel.


Posnídali jsme a vyrazili prozkoumat termály. Bylo krásné letní počasí, takže od auta do termálů rovnou v plavkách.
Koupání v různě teplé vodě v kombinaci s naprosto letním počasím v mimo sezóně (=méně lidí) byla luxusní kombinace. Opálili jsme se jak u moře, parádně si zaplavali a odpočinuli!


Večer po večeři jsme jeli projet blízké okolí na bruslích. Všude krásné rovné široké asfaltové stezky pro cyklisty. Paráda!


Druhý den jsme posnídali bábovku z domova o kterou jsme se podělili s místním vrabčákem. Byl pěkně oprsklej :-D


Každé ráno probíhalo cvičení, kterého jsem se musela samozřejmě účastnit :-) Animátor, který cvičení vedl ze břehu byl celkem při těle, ale byla s ním legrace :-D


Přes den jsme vždy dali zmrzlinu. Samozřejmě každý den jinou :-)

Moc mě bavilo komunikovat česko-slovinsky :-D Je jim rozumět ještě lépe než Polákům či Chorvatům. Vůbec jsem angličtinu nepotřebovala :-) 

K sobotní večeři jsme plánovali grilování, ale gril jsme nechali doma, takže jsme se s klobáskama vetřeli k sousedům a byl z toho moc hezký večer strávený s fajn lidma. 


V neděli ráno začali někteří z "účastníků zájezdu" zvedat kotvy a do navigace zadávat "domu".
My jsme si opět došli pro čerstvé pečivo do pojízdné prodejny v kempu a v klidu posnídali. Po té vyrazili na obhlídku vzdálenějšího okolí na kolech. Koupili jsme si víno a chleba, víc se do baťůžku nevešlo :-)


A po obědě opět termály. Do plánovaného odjezdu v odpoledních hodinách jsme ještě museli nafotit všechny vnitřní i venkovní bazény a okolí z výšky tobogánů.



Byl to skvěle strávený víkend!
Kdo by jste chtěl vyrazit do Moravských Toplic, tak vřele doporučuju! Ubytování je možné i v přilehlých apartmánech či hotelech.


Mimochodem, cena ubytování v kempu včetně vstupu do termálu byla nižší než bývají vstupy do aquaparků v Čechách! A to jsme platili dvě noci a byly tam de facto 3 celé dny!

sobota 2. května 2015

Čarodějnice

V dubnovém vydání místního tisku mě zaujala výzva ohledně zápisu do knihy rekordů.


A jelikož pro takovéhle věci se nadchnu snadno, nikdo mě nemusí moc přemlouvat, hned jsem psala kamarádce Petře B. jestli to už četla a jestli do toho jde se mnou :-D


Petruška je moje krevní skupina, takže bez váhání a nadšeně souhlasila :-D

O co že šlo? O rekord v počtu zúčastněných čarodějnic! :-)

Takže začalo plánování co na sebe, co budeme potřebovat za nezbytné doplňky a jak se upravíme aby jsme byly super čarodějky :-D


Začala jsem si poznamenávat, co mě v souvislosti s čarodějnicí napadalo:
hadi, pavouci, netopýři, myši, černá kočka... budu potřebovat koště, černý lak na nehty... 

Na netu jsem objednala plastové pavoučky a gumového netopýra. Jako šperky velký prsten s černým kamenem a naušnice.

Doma jsem vyhrabala černou madeirovou sukni, kterou jsem původně plánovala rozstříhat na materiál.

V sekáči jsem si vzhledem k nejistému počasí pořídila čarodějnický svetr aby mi nebyla zima.


V náš velký den jsme si s Peťou domluvily sraz u ní doma. Jelikož se mi zkomplikoval plán dne, přijela jsem k ní o hodinu déle :-( Před domem mě přivítala oblečená a lehce nalíčená její malá dcerka Elinka a Peťa už byla taky na půl oblečená a nalíčená. Takže si hned vzala do parády mě. Nalíčila mě raz dva. Vlasy mi natupírovala, nalakovala a do vlasů mi umístila plastové pavoučky.


Pak nastal drobný zádrhel, kdy mi došlo, že jsem si měla před česáním svléct to "civilní" tričko. Ale Peťa pohotově poznamenala "nech si ho, v tý zimě se bude hodit" A měla pravdu, starorůžové tričko splynulo s kůží a jedna vrstva navíc se hodila! Rychle jsme se oblékly a vyrazili s košťaty na cestu.


Akce se konala cca 15min pěší chůze podél silnice od Peti domu. Cesta byla velmi zábavná :-D Auta co nás míjeli bych rozdělila do dvou skupin. Ty překvapení a nadšení a ty pohoršení :-D Ty první skupina nás moc bavila, protože jsme evidentně pobavily my je a vlastně i ta druhá skupina nás rozesmívala, tím že nemají smysl pro humor :-D

Ani krátký drobný deštík nás nerozhodil a celou akci jsme si moc užily. Troufám si to napsat i za Peťu, které tímto ze srdce děkuji za to jaká je a že je pro každou legraci jako já :-)


Těším se co si o akci přečtu v dalším vydání místního tisku. Doufám, že rekord se povedl a budu se těšit na další výzvy :-)

Už teď přemýšlíme s Peťou jakou další akcí potěšíme naše rebelské srdce a exibicionistickou duši :-D